Hlavní strana > Komentáře

Rozhraní č.4/II

Minulý týden jsem se opět dostal k novému číslu časopisu studentů třebíčských škol Rozhraní. Byl jsem potěšen, že jeho obsah už zdaleka není tak bídný, jako minule rozpitvávané listopadové číslo, nicméně celá řada chyb, na které jsem tehdy upozorňoval, v něm z neznámých důvodů zůstala.



Je potěšitelné, že časopis má konečně registrační značku od ministerstva kultury (pravda, byl už nejvyšší čas - po roce a půl vydávání, přičemž ji měl mít samozřejmě už v úplně prvním čísle) a obdobně potěšitelné je, že se zhruba polovina čísla nějak týká Třebíče a zvětšil se i podíl původních fotografií. Zajímavá je reportáž o aktuálním stavu v mládežnickém klubu Hájek (autorka Zuzana Mráziková), pro deváťáky je jistě užitečná tabulka o počtech zájemců na jednotlivé střední školy a rád jsem se seznámil i s místní mladou výtvarnicí D. Kabelkovou (autor rozhovoru Iva Stříbrská).

Co ale bohužel zůstalo stejné jako dříve je zoufalá typografická úprava. Ani se mi nechce ztrácet čas se skenováním špatně čitelné čtyřsloupcové sazby či ukázek jednopísmenných předložek a spojek na koncích řádků, když je obojí naprosto stejné jako minule. Stejné jako minule jsou i nepravidelné začátky nových odstavců v rámci jednoho textu. Sortiment typografických chyb se ale dokonce ještě rozšířil: tentokrát k nim přibyl výběr takového podkladu textu (na obálce),





že jsou některé jeho podstatné části naprosto nečitelné.

A opět se evidentně nikdo (a to má redakční tým okolo 25 členů!!!) nenamáhal před zveřejněním alespoň jednou přečíst všechny texty, takže v čísle zůstaly bludy a překlepy – mnohokrát (dokonce i na obálce) je třeba uvedeno zdeformované jméno "Igor Tomiko",



ale přitom zpěvák No Name se ve skutečnosti jmenuje Igor Timko (autorka textu Iva Stříbrská), mimo překlepů, jako je tento



či tento:



(kapela se jmenuje Aerosmith), najdeme také "tradiční" hrubé pravopisné chyby typu



záměny velkých a malých písmen, či



shody podmětu s přísudkem (autorka Barbora Němcová).

K samotnému obsahu už mám připomínky jen tři:
- jestliže jde někdo na koncert kapely No Name s tím, že plánuje rozhovor s hudebníky, ale přitom o kapele vůbec nic neví (Iva Stříbrská), jistě se mohla napřed podívat alespoň na jejich www stránky. Nemusela by se potom vyptávat na to, co si každý může kdykoliv přečíst na internetu, a ušetřený čas a místo mohla věnovat nějakým otázkám "na tělo" (mě na oněch stránkách kapely třeba na první pohled zaujalo, že se chlubí tím, že požívají vozy zn. Mercedes a reklamou je doporučují i ostatním. To je docela netypická značka automobilu pro mladé, kteří nejspíš jejich hudbu poslouchají. Nebo že by už dnes měli na Slovensku mladí takové příjmy, aby se jejich zájem ze škodovek stopětek a stodvacítek masově přesouval k mercedesům?)
- zdá se mi velmi prapodivná a do školného časopisu dost nevhodná pozvánka na blížící se místní slavnosti piva na str.25, pořádané agenturou D.A.N. production. Že by to byla nějaká svérázná forma oné "prevence kriminality a patologických jevů", za které bylo Rozhraní vloni oceněno a díky kterým čerpá peníze z veřejných rozpočtů?
- a když už jsem u těch "patologických jevů": místo původní grafiky jsou v čísle opět především odněkud okopírované obrázky. A obávám se, že jsou v drtivé většině ukradené. Označením "ukradené" myslím použité bez souhlasu majitele autorských práv. Tím, že nějaký obrázek, fotku či kresbu stáhnu z internetu nebo okopíruji z knížky a napíšu k tomu na vysvětlení např. foto: www.něco.cz přece nemůžu nahradit autorův souhlas s dalším veřejným šířením díla. (Pokud ale ještě před zveřejněním získala redakce či vydavatel Rozhraní - Soukromá SOŠ a SOU s.r.o. - IČO 253 255 31 - např. oficiální souhlas majitele autorských práv se zveřejněním 19 kreseb kocoura "Garfielda" v Rozhraní č.4/II, velice rád se jim za označení "ukradené obrázky" omluvím.) Ve světle takového pošlapávání autorských práv působí dost cynicky, když v "editorialu" na str.5 Zuzana Mráziková připomíná "A aby toho nebylo dost, přimíchala se do čtvrtého čísla i oslava mezinárodního dne knihy a autorských práv"!

Psal jsem to už minule, ale musím zopakovat, že nevěřím, že by se v Třebíči nedal najít ani jeden žák či student, který by byl schopen do časopisu přispívat původní výtvarnou tvorbou, aby byla redakce tak jako dosud odkázána na kopie cizích děl. Což takhle kontaktovat nějakého toho místního sprejera?

Nedá mi to, abych se ale ještě nevrátil se svému minulému textu o Rozhraní. Současně s jeho zveřejněním jsem na oficiální email redakce rozhrani.redakce@centrum.cz poslal upozornění na svůj článek, aby mohli být autoři Rozhraní jeho prvními čtenáři a případně se k mým výhradám veřejně vyjádřit přímo u mého textu. Zhruba 3 měsíce se ale nic nedělo, a i když se potom někdo probudil ze zimního spánku, omezila se reakce dvou redaktorek jen na neracionální osobní útoky. Chápu, že lidé (jako jsou u nás v Okříškách třeba pánové Kula či Ryšavý), kteří byli odkojeni totalitní komunistickou výchovou a rudými hesly typu "kdo nejde s námi jde proti nám" či "kdo nekrade, okrádá svou rodinu", nejsou a nebudou se svým duševním rozhledem nikdy schopni pochopit, že každému, kdo je ochoten obětovat svůj čas na odstranění chyb v jejich věřejné práci, by měli 100x poděkovat za důležitou zpětnou vazbu.

Jestliže se ale úplně stejně zapškle a uraženě jako oni chová i někdo, kdo už socialismus nezažil, je na pováženou, kde se to v těch mladých bere. Nejspíš děti asi bezděčně opakují chování svých totalitou zkažených rodičů, a navíc naše školy asi zatím nejsou schopny vychovávat žáky a studenty ke skutečně občanskému chování a pocitu větší osobní zodpovědnosti za jakoukoliv jejich veřejnou činnost. Koneckonců – kde vzít nějaké veřejně známé kladné vzory pro mládež? Naše obecní zastupitele? Parlamentní poslance? Grosse? Profláknutého mladého darebáka Cendru?

Už jsem to psal minule, ale pro jistotu znovu opakuji, že v případě mých výhrad proti chybám v Rozhraní vůbec nejde o to, že bych se chtěl škodolibě "vozit" na nezkušenosti mladého redakčního týmu. Hlavní problém spočívá v tom, že k vydávání Rozhraní jsou používány peníze z veřejných rozpočtů. Pokud by si jej někdo vydával bez dotací a prodával za skutečné náklady, nijak zvlášť by mě jeho obsah netrápil. Obávám se ale, že by si v takovém případě (odhaduji náklady na výrobu jednoho výtisku tak na 30 až 40Kč) časopis nekoupil skoro nikdo - nejspíš ani jeho redaktoři. A jedině v takovém případě by si asi konečně přestali falešně a samolibě namlouvat, jak jsou skvělí.
20.04.2005
?subject=Rozhraní č.4/II'>Jaromír Suchý